Nejen o tom, co spojuje a rozděluje denní stacionář Rosa a Nesa

Nejen o tom, co spojuje a rozděluje denní stacionář Rosa a Nesa

Dvě ženy, Alena Poulová, vedoucí denního stacionáře Nesa od roku 2004, a Petra Königová, vedoucí denního stacionáře Rosa od roku 2014. Obě dvě spojuje stejná pozice, obdobné poslání, rozděluje snad jen lokalita. Jedna vede denní stacionář ve Velkém Meziříčí, druhá denní stacionář v Bystřici nad Pernštejnem.

Aleno, vedoucí denního stacionáře Nesa jste již patnáctým rokem. Jak jste se k této práci dostala? Stacionář ve Velkém Meziříčí existuje již od roku 1992. V roce 2004 převzala jeho provoz Oblastní charita Žďár nad Sázavou, s čímž souvisely i personální změny. V té době jsem zareagovala na vypsaný inzerát. Ačkoliv jsem vystudovala technický obor, zúčastnila jsem se výběrového řízení a vyšlo to. Motivem zkusit pracovat v sociální oblasti byla moje krátká, ale intenzivní dobrovolnická zkušenost se službami pro osoby s postižením v Německu. Následně jsem si doplnila i potřebné vzdělání. 

Vnímáte za těch patnáct let, kdy ve stacionáři pracujete, nějaké zásadní změny v poskytování ambulantní péče o osoby s postižením?
Určitě došlo k posunu v přístupu k lidem s postižením obecně. Je kladen větší důraz na podporu jejich samostatnosti, aby žili běžným životem ve své rodině, v běžné společnosti. Velké legislativní změny, které nastaly, souvisí i se změnami v poskytování služeb lidem s postižením. V roce 2004, když jsem začala ve stacionáři pracovat, nebylo legislativně upraveno poskytování těchto služeb. Víceméně to záleželo na zodpovědnosti organizace. Dnes existuje zákon o sociálních službách, který nám stanovuje podmínky, za jakých můžeme službu poskytovat. Také má velký vliv možnost, resp. povinnost vzdělávat děti s postižením ve škole. Dřív do stacionáře docházely především děti, dnes je stacionář návaznou službou. Děti k nám dochází po výuce ve škole, popř. po ukončení školní docházky. S tím souvisí skutečnost, že nyní naši službu využívají především dospělí. Během let přibylo také mnoho nových metod, které při naší práci využíváme. Velkým přínosem jsou také lepší technické možnosti, včetně velkého spektra pomůcek, nebo i možnosti využívat počítačovou techniku pro komunikaci s lidmi, kteří verbálně nekomunikují.

Petro, denní stacionář v Bystřici nad Pernštejnem funguje čtyři roky. Předpokládám, že nabídka služeb v Rose je podobná jako v Nese. Co všechno denní stacionáře nabízí a komu jsou jeho služby určeny?
Oba denní stacionáře jsou určeny lidem s mentálním nebo kombinovaným postižením. V Rose je věková hranice od 6 do 60 let, Nesa své služby poskytuje lidem ve věku od 4 do 55 let. Uživatelé obou stacionářů mohou využít široké nabídky aktivit, jako jsou práce v řemeslných dílnách, nácvik běžných domácích činností, nácvik přípravy pokrmů v cvičné kuchyni, výtvarné aktivity, šicí dílna či drobné údržbářské práce. Mohou si také zacvičit v tělocvičně či odpočinout ve snoezelenu, místnosti s vodním lůžkem a světelnými efekty. Zároveň oba stacionáře podporují uživatele k získávání a upevňování komunikačních dovedností, podporují práci ve skupině a aktivní setkávání se s druhými lidmi. Pracovníci poskytují uživatelům podporu vedoucí k co největší samostatnosti a aktivitě, zejména při hygieně, podání jídla a pití nebo pohybu.

Je něco, čím se od sebe v Rose i v Nese lišíte, a něco, co Vás naopak spojuje?
Denní stacionář Rosa vznikl v roce 2014 jako „mladší sourozenec“ Nesy. V prvním roce služby jsme vycházeli ze zásad Nesy, pracovních postupů a celkového pojetí činností ve stacionáři. Byli jsme velmi rádi, že jsme mohli čerpat ze zkušeností kolegů a postupně za velmi intenzivní spolupráce obou stacionářů tak nastavit službu samostatnou. Naše spolupráce trvá nadále, společně organizujeme akce jako je například účast na pěvecké soutěži či jen přátelské návštěvy uživatelů obou stacionářů. Odlišení se mi hledá těžko, snad v oblasti místní působnosti. Nesa působí na Velkomeziříčsku a Rosa na Bystřicku.

Aleno, v roce 2010 prošla Nesa rozsáhlou rekonstrukcí. Co všechno jste při této přestavbě změnili?Jednalo se o kompletní rekonstrukci budovy, rozšíření prostor, vybudování dílen, cvičné kuchyně, již zmíněného snoezelenu, přizpůsobení všech prostor potřebám osob s nejtěžším postižením. Za možnost rekonstrukce jsme velmi vděční. Během posledních let jsme díky tomu mohli přijmout další uživatele a především jsme nyní schopni poskytovat služby i uživatelům s nejtěžším postižením. To je další významná změna v poskytování naší služby. Přibývá uživatelů s těžkým postižením a u stávajících uživatelů s věkem rostou i jejich potřeby. Navíc jsme mnohé zkušenosti z rekonstrukce Nesy využili následně při „rozjezdu“ Rosy.

Petro, všechny procesy postupem času prochází modernizací, vylepšováním.  Dá se očekávat, že určitým posunem směrem ke kvalitněji poskytované péči prochází i vaše služba. Na co se v současné době zaměřujete? 
Během čtyř let, co je Rosa v provozu se nám podařilo dovybavit všechny místnosti potřebnými pomůckami. Pořízení nových pomůcek již vychází především z individuálních potřeb uživatelů, především s těžkým kombinovaným postižením. Dá se říci, že jsou jim „šité  přímo na míru“. V současnosti bychom se rádi v Rose zaměřili na úpravu zahrady stacionáře. Připravujeme projekt na realizaci přírodní zahrady. Uživatele práce na zahradě moc baví. Jakmile je příhodné počasí, trávíme na zahradě hodně času. Proto je pro nás zahradní úprava nyní velmi důležitá. Chtěli bychom využití přírodních prvků přiblížit i uživatelům s těžkým kombinovaným postižením.

Má poslední otázka na vás obě:  Představte si, že mohu v každém stacionáři splnit jedno přání. Petro, jaké by to mohlo být?
Přála bych si, aby se našim uživatelům podařilo co nejdéle udržet zdraví a schopnosti, které jim umožní žít co nejsamostatnější a spokojený život. Zároveň také přeji pevné zdraví a hodně sil všem pečujícím blízkým našich uživatelů.

A Vy, Aleno? Co byste vašemu stacionáři přála?
Nese bych přála spokojené uživatele a spokojené pracovníky, kteří budou svoji práci dělat dobře a rádi.

Děkuji za rozhovor.

Lenka Šustrová, 25. 2. 2018

 

Alena Poulová (vlevo) a Petra KönigováIMG_6326