SLAVÍME 25 LET  ... Ponorka očima pana Fotbálka

SLAVÍME 25 LET  ... Ponorka očima pana Fotbálka

Jupí! Konečně je pondělí! Mám vždycky pocit, že ten víkend je nekonečnej! Jen tu stojím, nikdo se mě ani nedotkne a práší se na mě. Ale dneska to končí! Zase mě čeká pět hodně zajímavejch dnů. Už slyším zvonek! To je vždycky signál, že se tady začne něco dít.

Jejda, ale dneska asi nebude moc veselo. Slyším mého kámoše, jak si stěžuje, že se mu dneska ve škole vůbec nedařilo. Pětka z diktátu a ještě ho vytasili z dějepisu. No uf. Teď se bojí, jak to říct doma. Slyším, jak se ho pracovnice snaží uklidnit. Na chvilku se mi vzdalují. To je tak vždycky, když se řeší něco důležitýho. To se takhle přesunou do místnosti, které všichni říkají „kontaktka“. Ale co se děje tam to nevím. Asi tohle slyšet nemám.

Než jsem se nadál už slyším, jak přichází víc a víc lidí. ,,Pojď na fotbálek!“ Zakřičí další můj kámoš a už se ke mně všichni sbíhají. A sranda začíná! Padá první gól a všichni na jedné mojí půlce se radují. Na druhé naopak začínám cítit nervozitu, která se s druhým, třetím, čtvrtým gólem stupňuje. To je tak vždycky. Pracovnice motivují ty, co prohrávají, a dodávají jim odvahu, aby zápas nevzdávali. Však já moc dobře vím, že i do druhé branky gól jednou padne. A je tam. I druhý tým radostně křičí: ,,Góóól!“ Jeden můj kamarád ale těžko nese, když prohrává. Často do mě pak, jen tak pro nic za nic, bouchne. Já se nemám jak bránit, ale pracovnice ví, že se mi to nelíbí. Ukáží mu tedy sportovní místnost, kde je i boxovací pytel. Ten je na rozdíl ode mě rád, když do něj někdo mlátí, a tak jsme pak všichni spokojení. Kamarád se vyboxuje a až se uklidní, může si hrát zase se mnou.

Kousek ode mě sedí jeden kamarád u počítače. U něj se teprve odehrávají příběhy! Vždycky mě mrzelo, že si já stolní fotbálek nemůžu brouzdat po internetu, když vidím, kolik si tam všichni užijou srandy. Párkrát jsem zažil, že tam vždycky nemusí být jen legrace, ale můžou tam někomu i hodně ublížit. Ten kámoš vykládá pracovnici, že asi neměl dobré heslo na facebooku a někdo se mu tam naboural. Teď ovládá jeho účet, píše mu tam ošklivý věci, stahuje si jeho fotky. Je z toho moc nešťastný a neví, co s tím. Naštěstí mu pracovnice poradí, co má v takové chvíli dělat. Za chvilku ho vidím, jak se zase usmívá. Asi společně přišli na to, jak všechno napravit. 

Jedna moje kamarádka je dneska smutná. Sedí jen vedle mě v koutku, s nikým nemluví. Slyšel jsem, jak se před chvílí s pracovnicí bavily. Říkala jí, že potřebuje být chvilku sama. Ještěže i na to je tady u mě prostor. I když někomu zrovna není do řeči, může si sednout na gauč hned vedle mě a být chvilku jen sám se sebou. Já ho pak taky nelákám, aby si se mnou hrál. Moc dobře vím, jak je důležitý všechno si v sobě zpracovat a probrat. Já to dělám vždycky večer, když všechny místnosti tady zase utichnou. Přemýšlím o svých kamarádech. O tom, co všechno spolu prožíváme, co všechno se od nich dozvím. Slyšel jsem o světě tam venku hodně - dobrý, ale i špatný věci. Někdy se mi zdá, že je to tam k mým kamarádům hrozně zlý a nespravedlivý. Jsem pak moc rád, když přijdou do Ponorky. Můžou se mnou alespoň na chvilku zapomenout na všechny svoje starosti.  

Autorka: Mgr. Veronika Brychtová, vedoucí nízkoprahového zařízení pro děti a mládež Ponorka

Foto: Zbyněk Čech

 

Čech 2