Hrnek od kafe: „V Klubu v 9 jsem doma.“

Hrnek od kafe: „V Klubu v 9 jsem doma.“

Jsem malý. Jsem porcelánový. Mám pouze jedno, za to ale velké ucho. A taky jsem všelijak zdobený. Sám se nikam nepřemístím, sám nic nezvládnu. Ale beze mě by měli ostatní těžký život. Ano, jsem hrneček. A většinou jsem používaný na kafe. Žiji v krásném prostředí se spoustou lidí, bydlím v Klubu v 9 v kuchyni.

Život mám, řekl bych, velmi pestrý. Častokrát se mi stává, že mě někdo naplní tak moc, že to kafe ani nedokážu udržet a kapky mě pak špiní i zvenčí. A nejenom to, z okolí se začne ozývat: „Proč sis nevzal podtácek?“ nebo „My jsme ti říkali, ať si to nenalejváš tak plný…“

Také se mi už stalo, že když se někdo učil zapnout pračku, tak mě při mytí položil přímo na ni. Masáž to byla sice pěkná, ale všechno, co ve mně bylo, po dokončení mytí zmizelo. Bylo to všude.

Někdy mě využívají i při vaření. To mi nevadí, objevuji nové vůně a zkouším různé suroviny. Ale ve chvíli, kdy se o mně někdo pokouší rozbít vajíčko, nejradši bych se schoval. Nikdo si asi neuvědomuje, že mě to bolí.

Taky se mi stane, že se ocitnu v místnosti, kde je téměř ticho a všichni přemýšlí a snaží se vyluštit různé kvízy, rébusy, křížovky, nebo hrají hry (u těch tedy ticho už rozhodně není). Baví mě to, u toho je sranda.

Občas mě někdo vezme do míst, kde hraje hudba, všichni si povídají a kolem mě je tolik různých materiálů, že ani netuším, na co se to používá. V dílně všichni pilně pracují. Ani účast v této místnosti mě nemine. Mrzí mě ale, že tam kolikrát lítají taková slova, že kdybych mohl, radši bych si to své ucho zacpal. Někteří si totiž nevěří a myslí si, že nic neumí a nezvládnou, přitom už tolik věcí udělali moc pěkně.

A když už jsme u toho, co slyším… Někdy se ocitnu v místě, kde jsou jenom dva lidi, kteří si povídají. A ty příběhy, které zaslechnu, mě málem rozbrečí. A málem jenom proto, že plakat neumím. Jak rád bych ty lidi obejmul, to co zažívají. Není vůbec snadné.

Taky mě berou ven. Při cestě se obvykle polovina toho, co se snažím v sobě zachránit, vykape pryč, obvykle na schody. Schází se tam skupinka lidí na „kouřovou“. Je tam milá přátelská nálada, sedí se v altánku a hovor je v plném proudu.

Ale ze všeho nejkrásnější je, když se všichni rozhodnou odpočívat. Do místnosti se dá svíčka, která moc pěkně voní, pustí se příjemná hudba, nikdo nemluví a já, společně s ostatními, si užívám tu pohodu a relaxuji.

Akorát ve středu jsem tu sám. Ve středu totiž všichni chodí na výlety, do galerie či muzea, hrát bowling a tak. Naštěstí někdy zůstanou i v klubu, hrají na zahradě hry (petanque, pink-ponk, kroket, badminton, …), pouští si dokumenty nebo společně něco tvoří. Z toho mám vždycky radost, protože tu nejsem sám.

Je toho hodně, co už jsem zažil, a nejspíš toho ještě spoustu zažiju. Můj život je pestrý. Jsem rád, že jsem se dostal právě sem do Klubu v 9. I přesto, že to občas nemám jednoduché, tak jsem tu rád. Jsem tu doma.

 

Autorka článku: Petra Petrová, pracovnice v sociálních službách

 

DSCN4799