Sociální pracovnice Domácí hospicové péče: „Má práce není nic nemožného.“

Sociální pracovnice Domácí hospicové péče: „Má práce není nic nemožného.“

Jsem sociální pracovnice. Dvě slova znějící obyčejně. Potkáváte je často, nejspíš ani netušíte, co vlastně dělají. Možná se vám vynoří otázka, zda je to skutečně potřebná práce. Možná se vám před očima promítne soudružka Olga Zubatá z filmu Kolja, která jako vichřice vpadla do křehkého příběhu. Možná vám tato dvě slova připadají moc neosobní. Možná máte další svá „možná“…

 

Občas se setkávám s lidmi, kteří na práci sociálního pracovníka koukají skrze prsty, netušíce však, co skutečně tato práce obnáší. Je to práce, která vyžaduje vzdělání definované zákonem, ale zejména osobnostní předpoklady, které predisponují k citlivému vnímání člověka, který se nachází v životní situaci, s níž nikdo nepočítal. V případě oboru, ve kterém pracuji, tedy hospicové péče, jsou znásobeny všechny nepřízně, ať už je řeč o nemoci, vztazích v konkrétní rodině, finanční zátěží či psychické nepohodě, kterou je rodina zasažena.

Zajímá vás, co je mou pracovní náplní sociálního pracovníka v Domácí hospicové péči? Středem mé pozornosti je přirozeně člověk, který potřebuje pomoci se zajištěním péče lékařů (našich „hospicových“ lékařů, kteří si umí poradit s bolestí, nechutenstvím, nespavostí a tím, co nemoc přináší). Člověk, který ještě před nedávnem pracoval, chodil po svém domě po svých, mohl se sám obléci, umýt, najíst, ale náhle je všechno jinak… Jindy je tím člověkem dědeček, nebo babička, kteří už tyto schopnosti dlouho nemají, už dlouho o ně pečuje rodina, ale teď se jejich život blíží rychleji k závěru. Člověk, který potřebuje, aby byla zajištěna péče o tělo i o duši (v našem týmu máme duchovního i psychologa). Člověk, jehož nemoc zatíží také finančně, potřebuje zaplatit léky, zdravotnické pomůcky, pomoc nějaké sociální služby. Ta může být umožněna příspěvkem na péči, který můžeme pomoci zařídit.

Být sociálním pracovníkem znamená nejen organizační a administrativní práci, ale i tu terénní, kdy stojíte nad lůžkem nemocného, umýváte mu rozbolavělé tělo, snažíte se porozumět občasné nesrozumitelnosti jeho slov, která je ještě schopen říci, nasloucháte manželce nemocného, která o něj pečuje už dlouho, je vyčerpaná, ale chce pečovat s láskou dál. Dáváte čas a prostor, aby mohla vyslovit vše, co ji trápí, nebo jí nabídnout kapesník nebo své rameno k vyplakání se.

Být člověkem pracujícím v sociálních službách znamená, že nezbohatnete, protože sociální sféry i přes určité zvýšení mezd zůstávají společensky neprestižní sférou. Musíte citlivě vnímat, chápat, pozorně naslouchat, umět číst mezi řádky slov, umět mlčet, citlivě se dotýkat, tedy nic nemožného, přesto to není práce pro každého.

K mé práci jsem byla „zaváta“ spletitými cestami. Přes všechno, co těžkého
mi přináší, přes množství bolestných příběhů, kterým jsem měla možnost být svědkem, dělám svoji práci ráda, jsem tu pro lidi, kteří potřebují, abych je vnímala, chápala, pozorně jim naslouchala, četla mezi řádky, mlčela s nimi, citlivě se jich dotýkala. Tedy nic nemožného.

 

Autorka textu: Bc. Gabriela Zítková, sociální pracovnice Domácí hospicové péče

 

DSCF5199