Petra Petrová, kolegyně se zajímavým spojením jména a příjmení, pracuje ve žďárském Klubu v 9 od října 2017. V sociální službě, která spadá pod žďárskou Charitu, pracuje s lidmi s duševním onemocněním. Petra se v něm před více jak třemi lety ocitla „náhodou“, a to tehdy, když se po střední škole ucházela o zaměstnání a Klub v 9 vyhlásil právě výběrové řízení. Už tehdy měla Petra bohaté zkušenosti s dobrovolnictvím v centru Kambala, takže k jejímu přijetí pomohly nejen dobré reference tehdejší koordinátorky dobrovolníků, ale i další osobní aktivity, do kterých Petra byla a stále ještě je zapojená.
Petro, napadá mě hned v úvodu otázka, která by mohla odstartovat celý náš rozhovor o vaší sice krátké, zato velmi bohaté pracovní kariéře. Je vám něco málo přes dvacet, ale i tak se zeptám. Čím jste chtěla být, když jste byla dítětem?
Jako malá jsem vždy říkala, že budu porodní bábou.
„Porodní bába“, to zní dobře. Tak trochu historicky a vlastně i pohádkově. Už tehdy jste si vybrala krásnou profesi, velmi zásadní pro život. Vaše profesní přání se určitě ještě postupně měnila, až jste se dostala do Charity. Co Vás přivedlo do sociálních služeb?
Vždycky jsem věděla, že bych chtěla pracovat s lidmi. Původně jsem zvažovala spíše práci s dětmi, mateřskou školku nebo něco podobného. Chvíli jsem dělala dobrovolnici v chráněném bydlení pro osoby s mentálním postižením a také jsem byla asistentkou pána s Downovým syndromem na táboře. Věděla jsem, že bych ráda pracovala s lidmi s nějakým handicapem. To je vlastně i důvod, proč nyní dálkově studuji obor Speciální pedagogika.
A jak jsem se dostala do Charity? Nejprve jsem šla na výběrové řízení na koordinátora dobrovolnického centra Kambala. Zkusila jsem to právě proto, že jsem v Kambale působila jako dobrovolník. Na tuto pozici mě nepřijali, ale nabídli výběrové řízení v sociální rehabilitaci pro lidi s duševním onemocněním, v Klubu v 9. Do té doby jsem netušila, že takové zařízení existuje. A bylo…
Vaše větší profesní cesta vedla tedy na Klub v 9. Co všechno je aktuálně vaším úkolem při práci s lidmi s duševním onemocněním?
Jednou částí práce je ambulantní služba. To znamená, že klienti dochází k nám do klubu. Program v týdnu se střídá. Některé dny máme tvůrčí dílny, jiné dny děláme různá cvičení na procvičování paměti a jiných kognitivních funkcí. Nemalou součástí jsou i klubové aktivity, v rámci kterých opustíme klub a jdeme ven na výlet, na výstavu apod. Trénujeme tím nejen kontakt našich uživatelů se společenským prostředím, ale také cestování dopravními prostředky. Úkolem nás pracovníků je vedení těchto aktivit a podpora klientů. Další částí je terénní forma služby, kdy jezdíme po žďárském okrese za klienty domů. Každý potřebuje podporu v něčem jiném – rozhovory, poradenství, doprovody na úřady, k lékaři nebo do obchodu. Pro každého z našich uživatelů je náročné překonávat jiné překážky, a při tom se jim snažíme být oporou.
Ve žďárské Charitě jste známá jako „srdcař“, který pomůže tam, kde je zrovna třeba. Vypomáháte při různých sbírkových a propagačních akcích jako je tradiční Koláč pro hospic na podporu Domácí hospicové péče, nebo při akcích, které jsou určené veřejnosti.
Ráda vypomůžu, kde je potřeba, ale nemyslím si, že bych patřila mezi ty, kdo pomáhají nejvíce. Udělá mi to radost a akce Koláč pro hospic mi přijde smysluplná a zajímavá. Ráda se na ní podílím stejně jako na akcích, kde Charita nabízí své služby.
V loňském roce, kdy odstartovala epidemie, jste se nabídla na výpomoc pro Domov pokojného stáří Kamenná v Brně, kde došlo k nedostatku personálního obsazení, způsobeného nemocí COVID-19. Co vás k tomu vedlo?
Na jaře jsem vypomáhala u Osobní asistence, která spadá pod žďárskou Charitu, a byla to cenná zkušenost. Na podzim, kdy se situace zhoršovala, jsem opět nabídla, že v případě potřeby ráda vypomůžu. Je pro mě důležité dělat něco, co má smysl. Zprvu jsem zvažovala, zda dojíždění do Brna už není komplikované, přeci jen to není „za kopcem“. Ale pomoc byla potřeba.
Ze žďárské Charity zde s péčí o seniory pomáhaly dvě pracovnice. Tehdy bylo všechno nové, vše se učilo za pochodu a troufám si tvrdit, že i s respektem a obavou k nastalé situaci. Měla jste i vy z něčeho strach?
Určitě, i pro mě to byla to velká neznámá. Měla jsem nějakou zkušenost z jara, ale tady to bylo jiné ještě tím „covidovým“ prostředím. Navíc jsme se hodně učili za pochodu. Obávala jsem se toho, že nebudu vědět, jak některé úkony vykonávat správně. V konečném pro mě bylo nejtěžší zvládnout ten „skafandr“, tedy ochranný oblek, ve kterém jsme museli být oblečení, abychom se chránili. Měla jsem v tom jen pár směn a obdivuji všechny zdravotníky, kteří tak pracují už několik měsíců. Klobouk dolů.
Petro, vím o vás, že jste všestranný člověk s množstvím dalších aktivit. Kolegové Vás vnímají jako „multifunkčního parťáka“. V čem se například angažujete nyní?
Moje aktivity jsou v „covidové“ době značně omezené. Jsem zapojená v organizaci pro děti a mládež Royal Rangers. Běžně kromě každotýdenních schůzek organizujeme víkendové akce na podzim a přes Velikonoce. V létě pořádáme stanový tábor. V tuto chvíli se snažíme s našimi dětmi zůstat v kontaktu alespoň online formou, ale je to značně omezené.
Není už žádným tajemstvím, že vás čeká další vaše životní role. V letošním roce se stanete maminkou. Myslíte, že budete matkou na plný úvazek nebo už přemýšlíte, do jakých akcí se s kočárkem zapojíte, nebo kde nabídnete svoji pomoc?
Určitě si chci mateřskou užít se vším všudy. Pokud to bude možné, ráda bych byla „akční maminkou“. Nevydržím dlouho sedět doma. Už teď přemýšlím, co bych mohla dělat za aktivity. Třeba na Koláči pro hospic bych ráda aspoň trochu pomohla.
Petro, děkuji za rozhovor, vaši velkou ochotu pomoci vždy tam, kde je aktuálně třeba. Přeji vám a vaší rodině hodně zdraví, lásky a trpělivosti. Sama se těším, že se při nějaké charitní akci znovu potkáme.
Lenka Šustrová